Bílé Karpaty
Malá vzpomínka na léto 2008: ještě za těch časů minulých - s bývalým přítelem Oldou - jsme při 
jedné cestě, když jsme jeli na víkend od nás k němu, někdy začátkem července tuším, řešili následující víkendy a kdy se zase uvidíme. Nebylo to jednoduché - dělila nás dálka a přestože já jako studentka měla týdny volné, Olda jako pracující zas tak free ani v létě nebyl. Nějak jsme zjišťovali, že se s takovou asi moc brzy zase neuvidíme - nějaké akce s kamarády nám bránily v setkání, a tak mi nakonec Olda navrhl, ať se přidám do party, že jeho sestřenka jede s kamarádkama do hor někam na Slovensko a on jim jede dělat doprovod (no jo, pan karatista:). Nebyla jsem proti, horské túry jsou pro mne vždy jedny z nejlepších zážitků. Postupně se však objevil problém číslo jedna - zjistila jsem, že to nebude tak jednoduché, 
protože máš prošlou občanku a ještě prošlejší pas. Když na to teď tak vzpomínám, nevybavuji si přesně, jak je tedy možné, že jsem nakonec občanský průkaz obnovovala až v září. Ale asi jsem včas zjistila, že výletnit se bude nakonec pouze v Česku. A tak jsem se poprala s problémem číslo dvě a začala si statečně shánět výbavičku:). Byla jsem zvyklá, dokud byli naši spolu, jezdili jsme každé léto do hor, ale rodinná horská dovolená se nedá srovnat s túrou s mladými lidmi, co si budeme povídat. Ještě, že mám Terezku sportovkyni. A ještě, že má Terezka zhruba stejně velkou nohu jako já. Půjčila mi pohorky a krosnu, Barča mi ochotně pů
jčila spacák, takže jsem se po přemlouvání Oldou vydala už v úterý 29. července k němu. Pamatuju si docela detailně cestu, všechno, a když tak o tom teď s odstupem píšu, vyvolává to vše ve mně šílenou nostalgii. Jak jsem seděla v autobuse, jak jsem se přes telefon stihla ještě pohádat s mamkou, sotva jsem vyjela (a to jsem ještě ani nebyla za Opavou), pamatuji si, jak jsem vystoupila v Šumperku na autobusovém nádraží a šli jsme s Oldou nakoupit nezbytné potraviny a pitivo na cestu. Následující ráno jsme celí rozlámaní vstávali po čtrvté hodině, pobrali věci (bágl se mi ještě zlehčil, Olda se mě ptal, proč s sebou tahám ty které nesmysly, a opravdu jen nerada tady zmiňuji, že některé
věci, které zůstaly u Oldy doma, se mi nakonec na našem vandru mohly přece jen hodit:)). Na autobusové zastávce (bylo kolem pěti ráno) jsme se potkali s Oldovou maminkou (chudák, jela do práce), nasedli na bus směr Šumperk (z Rapotína) a tradá na vlakové nádraží. Tam jsme byli předčasně a tak Olda stihl málem ještě zbít otravného bezďáka (nadsázka:)). Přišla sestřenka Jitka od Oldy, přišla její kamarádka Hanka a to byla první č
ást party. Tak jsme nějak (ani nevím jak, prospala jsem to:)) doputovali do Uherského Brodu, kde, nemýlím-li se, nám doplnily partu další dvě slečny - kamarádka Kiki (to je tak matoucí:)) a její sestra Katka, která od nás raději už v půlce výletu utekla:) (Odjela dřív na jakýsi tábor, tuším, že tam dělala spíš vedoucí než cokoli jiného, byla už dosti velká:).) Z Brodu jsme jeli auto
busem do Starého Hrozenkova, pro jistotu jsme však dojeli co nejdál to šlo:) A pak už se muselo pěšky. Bylo tedy kolem poledne, když jsme dorazili do cíle našeho začátku - do Vyškovce:) (ZDE mapa). Prvním cílem byl vrchol Velký Lopeník (ZDE mapa), pokračovali jsme na Velkou Javořinu (ZDE mapa). Po těchto dvou vysokohorských výšlapech (když jsme vylezli ten první vrchol hned první den, myslela jsem si bláhově, že to byl první a také poslední vrchol - kdepak - jak mi Jitka první večer oznámila, ten první byl nejstrmější, ten co bude následovat bude nejvyšší, ale ne už tak prudký - přišlo mi to s tou prudkostí trochu převrácené, ale budiž, já si ty příručky a popisy okolí nečetla:)). Jeden krásný prudký déšt, trocha bouřky,... Následovaly už mírnější kopečky, louky, lesy, až jsme nakonec dorazili po třech dnech a 66 našlapaných kilometrech do cíle - Strážnice (ZDE mapa). Prošli jsme si místní skanzen, který se ukrývá hned za Baťovým kanálem (ZDE stránky), po cestě jsme nakoukli do mlýna s černokněžníkem (ZDE mapa, ZDE stránky), vykoupali se v nádrži v Lučině 
pod Šumárníkem (ZDE mapa),... Zažili jsme spoustu krásných, veselých, ale také náročných chvil a obtěžovala nás velká spousta hmyzu - mravenci (i ti okřídlení, člověk se nemůže prostě v klidu vyspat pod širým nebem:)), vosy, klíšťata (já a Olda jsme remízovali mezi sebou - ovšem vyhráli nad ostatními v soutěži, kdo nachytá víc těchto nebezpečných potvor - 2:2 - kolik měli tedy ostatní netuším, ale bylo to prostě míň než 2:)),... Něco takového jsem zažila poprvé a přes všechny puchýře, škrábance a bolesti musím uznat, že to stálo za to. Tamní pohraniční krajina je nádherná, počasí se vydařilo, co víc si přát :-) Takže my už pomali
čku polehoučku plánujeme tramp na příští léto, jsem zvědavá, ale myslím si, že to bude stát za to, i když to bude s úplně jinými lidmi a na jiných místech - ale vše je ještě daleko, před dveřmi máme teprve Vánoce a vše ukáže čas a také osud.
