Bohem

,,Vlasy jako červánky, oči jako studánky…" vysmeknul mi poklonu uprostřed noci místní blázen a obtančil kolem mě kolečko.

,,Odprejskni, Medy!" odbyla jsem ho a šla dál, přes osvětlené náměstí až ke vchodu do klubu.

Otevřela jsem dveře a sešla po schodech do místnosti plné dýmu a hluku, do Jámy lvové. Tak se místní klub jmenoval. Zacvakla jsem vstupné a protlačila se davem až k baru blízko pódia.

Moje uši zasténaly, ale pak přijaly křik rockového zpěváka a rámus bicích a kytar a všechen ten hluk se pomalu ale jistě začal měnit v příjemnou hudbu a atmosféru. Také nos si začal přivykat na dým a tělo na stísněný prostor. Začala jsem být ve svém živlu. Rozhlédla jsem se a pár metrů od sebe uviděla mou kamarádku.

,,Ahoj, Nori!" objala jsem ji a chytila za ruku.

,,Tak kde máš toho svýho chlapa, Noro? Snad tě tu nenechal samotnou?" usmála jsem se.

,,Né, jen si ten blázen zapomněl doma klíče. Musel si tam pro ně zaběhnout, dokud tam někdo je, abychom noc mohli strávit u něj, jeho rodiče i brácha jdou pryč a můj táta je doma…" Pohled, který mluvil za vše.

Nora a ten její Michal, dvojka, ale úplně nejlepší. Byla jsem šťastná za ně…

,,Co ty?" vyrušila mě z přemýšlení Nora.

,,Co já?" ušklíbla jsem se.

,,Nic nového,… Hej, co to tady dneska má být za kapelka? Co jsou zač?" pohodila jsem hlavou směrem k pódiu.

Kluci z kapely si zrovna dávali pauzu, takže jsem ani nemusela přeřvávat všechny ty hudební nástroje.

,,Ani jsem si nestihla přečíst plakát na dnešní večer. Jen mi všichni v ústavu říkali, že to bude super a že mám jít, dlouho jsem nikde nebyla, však víš, tak jsem si řekla, že by to chtělo si povyrazit," usmála jsem se.

,,Jasně. Minulej týden jsme tu s Mišanem taky byli, ale stálo to za starou belu. Tyhle neznám, ale prý se jmenujou Hudbaznás, jo takhle dohromady se to říká a taky píše. Prostě "hudba z nás", však koukni na ten plakát. Jo, jinak tu dneska hrajou naši Andělé strážní, hned po tady těch. Adam s nima zase hraje, víš o tom? Jsou teď v šatně…"

,,Vážně? Fakt jsem to vůbec nevěděla. Ani že dneska vystupujou ani že zase Adam začal s nimi hrát. Skočím pak za nimi, jen si objednám pivo," řekla jsem a kývla na číšnici.

,,Jedno pivko, dvanáctku, prosím."

Číšnice přikývla a začala čepovat.

Koukala jsem po místnosti plné lidí v tmavém oblečení, všichni věděli, jak to na takových rock-punkových akcích chodí.

V tom zahlédla, jak ze dveří od šatny pro kapely vyšel Ada. Kývla jsem na něj a usmála se. Všimnul si mě. Opětoval pozdrav a přišel až ke mně.

,,Čau, tebe jsem dlouho neviděl, jak se máš?"

,,Jo, v pohodě, všechno klape, co ty?" zeptala jsem se jakoby nic, ale cítila jsem, jak se mi sevřelo hrdlo.

Všechno bylo dávno pryč, věděla jsem to a netrápilo mě to. Pokud jsem ho zrovna zase někde nepotkala. Přesto jsem se vždycky překonala a ještě ráda si s ním popovídala, jako se starým dobrým kamarádem. Nebo spíše přítelem.

,,Ale jo, v klidu, vrátil jsem se k Andělům. Máme pár nových songů, asi konečně natočíme cédečko…"

,,Vážně? To je super!" usmála jsem se.

Hrklo ve mně. Došlo mi to.

Když jsem s ním byla, rozešli jsme se nejspíš právě tomu, že Ada žil odvázaný život velkého hudebníka. Nebo se o to aspoň snažil, hrál si na to. Přece jen, je mu teprve devatenáct a kapelu, ve které hraje, zná tak maximálně polovina našeho města.

Začalo mi to lézt krkem, na jednu stranu mě těšil hudební úspěch Andělů, na druhou mě hrozně moc mrzelo, jak se mi Ada mění před očima ve "slavného kytaristu", co začíná žít v jiném světě, který se mi vůbec nelíbil. Ada byl najednou arogantní, neustále měl něco děsně důležitého na práci a neustále na všechny koukal z patra. Jen na mě ne.

Přesto mě mrzelo, že se někam ztratil můj milý přítel a kamarád, že najednou stojím po boku někoho úplně jiného. Sešlo se jedno s druhým a rozchodu už jsme se nevyhnuli. Rozešli jsme se a zůstali kamarády, ale prostě už nic nebylo jako dřív, Ady se jeho vysněná popularita držela jako klíště.

Nedlouho poté Ada odešel z kapely. Snažila jsem se všude možně zjistit proč. Samozřejmě mě jako první napadlo, že to udělal kvůli mně, že si uvědomil,… Ale ne, nebuď hloupá, řekla jsem si pak. Vzpomněla jsem si na nějaké spory mezi Adou a jejich leaderem, zpěvákem Bandym. Ada chtěl neustále do jejich hudby přidat víc rocku, ale Bandy nesouhlasil. Vždycky říkal, že jestli chce víc rocku, ať si jde jinam. Že jsou přece dobří s tím, co teď dělají. Ale Bandy moc dobře věděl, že Adu potřebujou, že na kytaru jako on válí málokdo. A Ada by nikdy neodešel. Měl Anděly přece jen moc rád, jeho nejlepší kámoši a s hudbou, kterou hráli, byl taky v podstatě vždycky spokojený, jen chtěl v tom co dělal, projevit trochu více své lásky k rocku. Když nemohl rock hrát v kapele, bral si aspoň každou neděli svou kytaru na jedno odlehlý místečko kousek za městem a tam vybil všechnu svou energii a zahrál si přesně to, co on chtěl. Takže neměl nakonec důvod, aby od Andělů odešel. Tak proč? Nevím, nezjistila jsem to a asi ani nezjistím. Ale dalo mi to naději. Naději, že vše bude jako dřív, že se k sobě vrátíme… A teď se vrátil. Ne ke mně. K Andělům. Ztratila jsem sílu udělat to, co jsem nestihla, konečně se ho zeptat na to, proč odešel. Teď už je to jedno. Vše bude zase jako předtím, Ada bude slavnej muzikant. Se vším, co k tomu patří.

Jo, došlo mi to. Celé ty dva měsíce, co nebyl s kapelou, jsem doufala, že si zase k sobě najdem cestu. Chtěla jsem tomu nechat čas.

Blbost. Čekala jsem, nehledala ho, počítala jsem s tím, že se sama naskytne příležitost. Naskytne? Nenaskytla, čekala jsem a on se mezitím vrátil. Ke kapele.

Chvilka šílené deprese. Ada na mě koukal a popíjel pivo, v hlavě mi během několika sekund stihlo proběhnout tohle všechno…

Nejraději bych najednou někam utekla. Tam do těch luk a polí za městem. Tam, kde to mám tak ráda.

Sakra! Proč a na co že jsem to čekala? Mohli jsme být spolu…

Ne. Uvědomila jsem si najednou, že je dobře, co se stalo. Osud mi přeje. Kdyby se mezi námi něco stalo tak před měsícem a my bychom se k sobě zase vrátili, Ada by se stejně zase nejspíš vrátil i k Andělům, to bych nezměnila, a všechno by bylo tak jako předtím. Nikam by to nevedlo. Slepá cesta. K Adovi nepatřím já, k Adovi patří hudba. Měla jsem vlastně štěstí, ani jsem se nemusela znova trápit.